Růže žádají nakypřenou a nezaplevelenou půdu, do které může dobře vnikat vzduch a teplo. Mělká okopávka a časté kypření ušetří mnoho hnojení i zálivky. Zvláště po dešti a oschnutí okoralý povrch půdy hned rozrušujeme okopáváním. Zkypření vrchní vrstvy chrání hlubší vrstvy půdy před vyschnutím. Hlubokým kypřením můžeme rostlinám i uškodit, poranit jejich kořeny. Obdělávání půdy má proto být jen mělké, do 10 cm, zejména kolem růží šlechtěných na mělčeji kořenící R. multiflora. Zbytečně mezi růže nešlapeme, zvláště když je povrch půdy vlhký. Po každém nutném vkročení měli bychom půdu zase hned nakypřit. S blížícím se podzimem omezujeme vše, co podporuje růst a obnovování výhonů, neboť růže potřebuje klid. Přestáváme tedy i s kypřením.
Jsou-li růže vysázeny tak hustě, že jejich listová plocha půdu trvale stíní, má kypření mnohem delší působnost. Velmi výhodná je nastýlka – mulchování. Záhon pokrýváme vhodným materiálem, např. listím, požatou trávou, rašelinou nebo i starým rozloženým chlévským hnojem. Ušetříme se tím na delší dobu odbělávání půdy a také nemusíme často zalévat. Nastýlka podporuje příznivě fyzikální i chemické vlastnosti půdy, zlepšuje podmínky pro činnost půdních mikroorganismů. Na jaře hned po řezu a úpravě záhonů si rozložíme mezi růže asi 8 cm vrstvu nastýlky, a to ještě před vyrašením, neboť jinak bychom mnohá očka ulomili. Růžím pokrývání půdy prospívá, podporuje jejich růst a současně omezuje vzcházení plevelů. Horší už je vzhled záhonů, zejména v okrasné části zahrady. Je proto výhodnější používat k mulchování materiál, který se dá později mělce zapravit do půdy. Pozor přitom na myši, které se zdržují rády pod teplou nastýlkou a mohou působit v zahradě značné škody.
Včasným zaštipováním upravujeme růst příliš bujných výhonů. Někdy vyraší jen jediné nejvyšší očko pod místem řezu a vyroste nadměrně vysoký výhon. Říkává se tomu vystřelování, není to pěkné na záhonech, a zvláště nehezky se tím narušuje tvar stromkové růže. Stane-li se to během května, je naděje na velmi raný květ na konci takového výhonu. Raději však květ oželíme a mladý výhon zaštípneme tak, že mu ponecháme asi tři až čtyři očka, z nichž vyraší výhony, vhodné pro úpravu pěkného tvaru koruny. Růže pak dá i více květů, ovšem o něco později.
Někdy růže zakončí výhonek pouhým listem, u kterého není očko, takže se nemůže vytvořit květ. Občas se to vyskytne u odrůdy ʼGloria Deiʼ i u některých z ní vyšlechtěných odrůd, ale také u jiných odrůd. Když takový, tzv. slepý výhon je jinak zdravý, seřízneme ho nad nejbližším listem se zdravým očkem, ze kterého potom vyraší výhon schopný kvést.
Při špatné výsadbě a nevhodném ošetření růže často vytvářejí přímo z podnože plané výhony, tzv. vlky. Ve srovnání s ušlechtilou odrůdou mívají listy planých výhonů světlejší barvu, odlišují se velikostí a počtem lístků a také tvar a množství ostnů jeví znatelné rozdíly. Trvale tyto výhony odstraníme jedině tak, že odhrneme půdu a vlky pečlivě vyřízneme až na kořenu; někdy však postačí výhon vytrhnout. Pouhé odříznutí u povrchu půdy, jak se to někdy dělá, jen povzbudí výhon k čilejšímu růstu.
Někdy se hovoří o tzv. zplanění růží. Má to počátek právě v těchto planých výhonech. Neošetřovaná, zanedbaná růže jich tvoří stále více a výhony sílí na úkor méně agresivní ušlechtilé odrůdy, která nakonec hyne. Tyto plané výhony se objevují také na kmenech stromkových růží, třeba až bezprostředně pod korunkou. Dokud jsou měkké, sdrhneme je prostě prstem, ale přerostlé, dřevnatější, musíme vyříznout nožem.
Těžší je rozpoznávat plané výhony u některých odrůd pnoucích a sadových růží. Rozdíly listů a výhonů nejsou příliš patrné, a především u odrůd jednou kvetoucích musíme pozorně prohlédnout každý výhon, abychom neodřízli mladý výhon pnoucí růže.